Upír (nebo také vampýr, nemrtvý) je tvor vyskytující se v mýtech, legendách, hororech a fantasy, živící se krví, kterou pije svým - zpravidla lidským - obětem.
Tajemství okolo upírů se snažíme vysvětlit už řadu let a existuje hned několik teorií.



Nemoc porfyrie
Porfyrie je porucha, kdy se při některém kroku tvorby hemu meziprodukty místo dalšího metabolizování hromadí a ukládají v těle. Může to být vada vrozená nebo získaná, např. otravou olovem, onemocněními žluče nebo jater. Příznaky porfyrie jsou: zbarvení moči a zubů dočervena, kožní reakce na světlo, svědění a bolest kůže při expozici UV zářením, nehojící se puchýře, hemolýza (rozpad krvinek, psychické a nervové poruchy, krvácení a ústup dásní.
Po podrobnějším vědeckém zkoumání (Adams 1999) byla ovšem teorie, že by pití krve mohlo potlačit příznaky porfyrie, označena jako nepravděpodobná a založená na nepochopení nemoci. Nemocní porfyrií nemají žádnou chuť na krev a látka, kterou potřebují, neprojde trávením. Kromě toho je celá hypotéza založena na moderních představách o upírech a neodpovídá příliš původní mytologii.

Tuberkulóza
Několik případů vampyrismu se objevilo také v Nové Anglii a zjistilo se, že v každém případě, kdy daná mrtvola byla podezřelá z upírství, nebožtík zemřel na jednu a tutéž chorobu. To, co všechny tyto tzv. upíry spojuje, je skutečnost, že všichni zemřeli na tuberkulózu. A většinou zemřeli relativně mladí. Před občanskou válkou v Americe byla tuberkulóza v této části světa nejčastější příčinou smrti. Každé čtvrté úmrtí v Americe v té době měla na svědomí právě tuberkulóza. Choroba se záhadně přenášela z města do města, z rodiny na rodinu. V té době nikdo nevěděl, že původcem tohoto zákeřného onemocnění je bacil – bakterie Mycobacterium tuberculosis, která se šíří vzduchem ve formě tzv. kapénkové nákazy, téměř identicky jako např. virus chřipky. Nikdo nevěděl, jak tuto chorobu léčit. Byly známy pouze její smrtelné příznaky.
Plíce se rozpadají. Už nestačí zabezpečit dostatečné množství kyslíku pro tělo. Postižený jedinec viditelně chřadne. Doslova se stává slabším a slabším a bledším a bledším. Vypadá jako“živá mrtvola“. Velice často kašle, vykašlává velké chuchvalce krve, pak i plic. Tyto charakteristické symptomy posledního stádia tuberkulózy se skutečně podobají naším představám o tom, jak vypadá člověk, kterého napadl upír. Tuberkulóza vysvětluje také onen nejstrašnější aspekt celé víry v upíry: Na hřbitovech, po spálení nebožtíkových orgánů, rodiny zemřelých „upírů“ doslova snědly popel z infikovaných orgánů spolu se zpečenými zbytky těchto orgánů v zoufalé snaze zastavit smrt. Věřili, že se takto „vyléčí“. Bohužel, opak byl pravdou. Nejenom že se nevyléčili, ale nevědomky šířili chorobu dále.

Přirozená fáze rozkladu
Je pozoruhodné, že se někdy našlo tělo, které vypadalo jako živé. Ve skutečnosti však jde pouze o důsledek jedné z několika fází přirozeného rozkladu mrtvého těla. Existují určité důkazy, které nám pomáhají vysvětlit to, co nacházíme v lidových příbězích z Evropy a také z Nové Anglie. Po smrti už nehty nerostou. Nehty zdánlivě vypadají delší, protože měkké tkáně pod nimi vysychají a stahují se. Podobné to je i s vlasy. Když tkáně na tváři vysychají, vlasy vypadají delší.

Netopýři
V Jižní Americe žijí netopýři živící se krví teplokrevných zvířat (většinou krav), kteří by mohli mít souvislost s legendami o upírech. Jejich české pojmenování je upíři. Nejsou ovšem žádné důvody předpokládat, že se vyskytovali v Evropě nebo že se s nimi mohli Evropané setkat dříve než v 16. století, kdy si španělští dobyvatelé všimli podobnosti těchto zvířat s legendami o upírech a pojmenovali je podle toho.

Boj proti upírům
Jednou z nejméně drastických metod eliminace upíra bylo vynesení osoby podezřelé z vampyrismu za hranici osady, ve které dříve žil, například do bažin a ponechání ho jeho osudu mimo hrob, do kterého byl pohřben. Další z řady méně drastických metod bylo navrtání nebožtíkova hrobu a vlití do něho svěcené vody.
Více drastické metody se již přímo týkají samotných těl nebožtíků podezřelých z vampyrismu. Jednotlivé eliminační metody se lišily podle geografického místa a historického údobí, ve kterém byly aplikovány. Těla nebožtíků - upírů byla vykopávána z hrobů a byly jim protínány šlachy pod koleny, aby nemohli chodit. Jejich těla byla vykopávána a ukládána zpět do hrobů tváří dolů, aby kousali do země a nikoliv do lidí. Velice často byly nebožtíkům - upírům vkládány do úst kartičky s nápisem Ježíš. Tento velice jednoduchý magický prostředek měl eliminovat jejich přerod v upíra.
Nejdrastičtější metody eliminace upírů začínaly uříznutím jejich hlavy. Uříznuta hlava pak byla umístěna nebožtíkovi buď mezi nohy nebo pod jednu nebo pod druhou jeho paži. Jednoznačně nejpopulárnější metodou eliminace upírů bylo probíjení jejich srdce pomocí zašpičatělého dřevěného kůlu. Tyto kůly musely být připraveny zásadně z osikového, dubového, javorového (pouze z javoru-klenu) nebo lipového dřeva. Kůly byly vráženy jak do srdce upíra, tak také do jeho lebky. V některých regionech, například na Ukrajině, byly dřevěné kůly vráženy upírům do zadku. Když nebyly kůly k dispozici nebo když se jednalo o jinou démonologickou školu, byly namísto dřevěných kůlů používány náboje do palných zbraní odlité ze stříbra a velké kovové hřeby. Byly to jednak velké tesařské hřeby nebo poněkud menší podkovářské hřeby. Tyto hřeby byly vráženy do nebožtíkovy lebky nebo do srdce; nejčastěji však do jeho lebky přímo doprostřed čela.
Kromě těchto drastických metod eliminace upírů byly také používány jiné, elegantní, velice rafinované metody mající za cíl zabránit upírovi jeho hlavní pracovní činnost: sání krve. Nebožtíkovi byly za tímto účelem vráženy do měkkého patra přímo pod jazykem trny (z růží, trnek nebo akátů). To mělo když ne zabránit, tak účinně snížit možnost sání krve z těl jeho obětí. Kromě toho byly tyto trny vráženy upírům také pod nehty. K dalším preventivním opatřením tohoto typu patřilo rozvěšování česneku na místech, kde byl předpokládán upíří útok. Stejně účinně byl schopen zadržet případný upíří útok jakýkoliv posvěcený kříž.
Když všechny tyto metody selhaly, bylo nebožtíkovo tělo vykopáno a na křižovatkách významných cest bylo spáleno na hranici. Prach z upírova těla pak byl následně rozprášen do všech světových stran.

Upíři v historii
Nejznámější upír Dracula souvisí se skutečnou historickou osobností jen volně. Ze skutečných legend mají k vampirismu blíže ty o méně známé Maďarské hraběnce Alžbětě Báthoriové alias Čachtické paní (srpen 1560 – srpen 1614), dokonce je možné, že právě ona inspirovala Stokerova Draculu.
Roku 1725 v Rakousko-Uhersku zemřel Peter Plogojowitz. Následovala série náhlých úmrtí, která vedla k podezření z vampirismu. Peter byl exhumován, prozkoumán, bylo shledáno že má příznaky vampirismu a poté mu bylo probodeno srdce kůlem a byl spálen. Případ byl poměrně dobře dokumentován, zpráva o něm byla překládána a šířena a byla následována dalšími případy. Hysterii ukončila Marie Terezie, když nechala svého osobního lékaře případy vyšetřit a po jeho závěru že upíři neexistují vydala zákon zakazující otevírání hrobů a zhanobování těl.

Upíři v Čechách
První případ vampyrismu v Čechách byl zdokumentován kronikářem Neplachem ve vsi Blov u Kadaně, kde zemřel jakýsi pastýř Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. Lidé se tedy rozhodly jeho tělo vykopat a chtěli ho spálit. Když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl a bodl jí do něj a z rány začala vytékat krev. Když byl spálen všechno zlo se uklidnilo.
O podobném případě se také zmiňuje v souvislosti s rokem 1344 kdy zemřela žena v Levíně na Litoměřicku. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako ze živého tvora. Ačkoliv byla probodnuta, stále ještě vstávala, ovšem jakmile byla spálena, tu všechno trápení ustalo.

Upíři v Čelákovicích
Před časem odkryli archeologové nedaleko Čelákovic slovanské pohřebiště z 10. století. Mimo jiné zde objevili asi dvacet hrobů dospělých osob pochovaných odděleně od ostatních, jejichž kostry byly zatíženy kameny.



Podobné hroby našli i na jiných místech kolem Prahy. Například kousek od Horních Počernic bylo odkryto celé pohřebiště, kde byli ukládáni pouze takzvaní vampýři, tedy vesměs mrtví, jejich kostry byly dodatečně rozsekány nebo zavaleny kameny.

Bilokace (Astrální projekce)

Astrální cestování a astrální projekce
Nejlépe jej objasníme tak, že člověk zažije jakýsi mimotělní prožitek, tedy že se během astrální projekce nachází mimo své vlastní tělo. Ve Spojených státech se pro astrální prožitek používá termín OBE nebo OOBE - tzn. Out Of Body Experience.

Bylo zaznamenáno nepřeberné množství případů, kdy se lidé ocitli na astrálních cestách mimovolně. Tento prožitek byl ale pro většinu z nich nepříjemný a pro někoho dokonce vyloženě děsivý. Jejich příběhy se dostaly postupně do povědomí ostatních a tak si dnes při vyslovení pojmu astrální cestovaní zbytečně představujeme něco hrůzostrašného.

Existence astrálního cestování byla vědecky ověřena
První vědecké pokusy s astrálním cestováním provedl na konci devatenáctého století francouzský vědec Hector Durville. Výsledkem bylo, že před očima svědků dokázal mimo své tělo klepat na stůl na opačném konci místnosti nebo vytvářet mlžný efekt na fotografických deskách. Ve dvacátém století si astrální cestování získalo ohromnou popularitu. Hugh Callaway vydal krátce před druhou světovou válkou knihu Astral Projection (Astrální projekce), která je i dnes nejčtenější literaturou svého druhu. Pečlivou analýzu zpráv o astrálním cestování vypracoval v šedesátých letech dr. Robert Crookall, který v rozmezí deseti let shromáždil a popsal 750 případů. Po usilovném studiu zjistil, že pro každou ze zkoumaných osob platí šest charakteristik:
1. Subjekt cítí, že opouští tělo skrze temeno hlavy.
2. Když se astrální tělo odděluje od těla fyzického, ztrácí subjekt na okamžik vědomí.
3. Než se astrální tělo vzdálí, vznáší se chvíli nad fyzickým tělem.
4. Stejný jev se opakuje před návratem do fyzického těla.
5. Při návratu astrálního těla subjekt znovu ztrácí vědomí.
6. Pokud se vrací astrální tělo příliš rychle, fyzické tělo sebou škube a hází.

Vědecké pokusy v současnosti
Vědci provedli až do současné doby velké množství pokusů.Zjistili, že mimotělními prožitky se může pochlubit mnohem více lidí, než se původně předpokládalo. Je dokázáno, že astrální těla všech lidí cestují ve spánku a zvláště schopní jedinci dokáží ovládat své duchovní tělo do té míry, že mohou opouštět svého fyzického dvojníka záměrně. Existují dokonce lidé, kteří mají schopnost vidět astrální těla ostatních lidí v plném denním světle.



Příklady bilokace
Jak být na dvou místech zároveň, je podle katolické tradice pouze záležitostí světců nebo zbožných osob, které vládnou vědomě řízenou schopností být přítomni na dvou zcela oddělených místech současně - což je zcela neuvěřitelný jev, jemuž se říká bilokace aneb "astrální projekce". Například v roce 1742 katolická církev formálně potvrdila, že svatý Martin de Porres (1579-1639) byl "způsobem vymykajícím se přirozeným možnostem" přítomen na tak od Evropy vzdálených místech, jako jsou Čína a Japonsko. Toto prohlášení se zakládalo na řadě zpráv o tom, že v těchto zemích byl často viděn dominikán, který vypadal zcela stejně jako sv. Martin. Skeptici mohou samozřejmě tvrdit, že neexistoval žádný naprosto spolehlivý důkaz, že tento dominikánský mnich byl skutečně sv. Martin de Porres, a tato námitka má nemalou váhu.
Daleko obtížnější je zpochybnit snad nejproslulejší případ astrální projekce, kterým je španělská františkánská jeptiška ze sedmnáctého století, zvaná sestra Maria Coronel de Ágreda. Přestože strávila téměř celý život ve španělském klášteře, existuje více než 500 zpráv o tom, že se objevovala v Severní i Střední Americe, kde španělská katolická církev rozšiřovala svojí misionářskou činnost. Očití svědci ji popisovali jako "paní v modrém šatu", objevovala se hlavně během dne a učila indiány kmene Jumano v Novém Mexiku základům křesťanské víry. Na noc však vždy zmizela.
Otec Alfonzo de Benavides zpracoval hodně těchto příběhů o sestře Marii, když pracoval v misii Isolita v Novém Mexiku. Byl těmito příběhy tak fascinován, že sestru Marii osobně navštívil, když se vrátil v roce 1630 do Španělska. Ke svému velkému údivu zjistil, že Maria nejenže připustila, že navštívila tuto oblast Ameriky pomocí bilokace, ale také, že měla o této oblasti zcela nevysvětlitelné přesné a dokonalé znalosti. Měla dobrý přehled o místních i osobních jménech - a to všechno bylo v té době lidem, kteří žili mimo Ameriku, naprosto neznámé. Nejvíc však byl otec Benavides překvapen tím, že kalich, který indiáni kmene Jumano užívali při mši a o němž tvrdili, že jim ho donesla záhadná "paní v modrém", skutečně pocházel z kláštera sestry Marie v Agredě!
Dalším světcem, který měl schopnost astrální projekce, byl svatý Antonín Paduánský. Během Velikonoc roku 1226 ve francouzském Limoges svatý Antonín zcela neuvěřitelným způsobem současně klečel a modlil se před svými fanatiky v chrámu St. Pierre du Queyroix a přitom měl kázání v přítomnosti svých řeholních bratrů v klášteře, který se nacházel v tomtéž městě, ale dosti daleko od kostela.
Zcela nedávno získal italský kapucínský mnich otec Pio z Pietrelciny (1887-1968) získal světovou proslulost jako zázračný léčitel a stigmatik. Měl však také schopnost astrální projekce, neboť se neočekávaně objevoval na různých místech po celém světě, zatímco současně zůstával v klášteře San Giovanni Rotundo ve Fogii v jihovýchodní Itálii. V případě svatého Martina de Porres skeptici tvrdili, že některé případy astrální projekce mohou být prostě jen mýlkou, trikem, zveličováním událostí nebo nejasnou dokumentací. Když se však lékař klášterního špitálu při San Giovanni Rotondo dr. Sanguinetti dotázal otce Pia, co si myslí o pravděpodobném mechanismu, který způsobuje astrální projekci, vyslovil zcela jedinečný názor. Otec Pio prohlásil, že člověk poslaný Bohem prostřednictvím bilokacie (astrální projekce) na nějaké jiné místo, si je zcela vědom tohoto přesunu a je skutečně na obou místech součastně. Řekl, že tento jev se děje pomocí "prodloužení a rozšíření jeho osobnosti".

Nešťastná Emilie Sagée děsila svou dvojnicí
Píše se rok 1845 a ředitel institutu pro šlechtické dívky, profesor Busch, najímá do svých služeb jako učitelku francouzštiny Emilii Sagée. Tato dvaatřicetiletá francouzská vychovatelka ho uchvátí hned na první pohled. Je mladá, inteligentní a její pedagogické schopnosti j může kdekdo závidět. Malý pensionát von Neuwelcke leží 60 km od lotyšské Rigy a vybírá si ho hlavně zámožná německá smetánka. Emilie Sagée se svého nového postu chopí s patřičnou vervou. Vyučuje náctileté školačky francouzštinu a svým nezaměnitelným půvabem si brzy získá i je. Několik týdnů po jejím nástupu se ale mezi žačkami začnou šířit zvláštní zvěsti. Povídá se, že novou učitelku lze potkat na dvou místech současně. Jedna skupina dívek prohlašuje, že učitelku viděly v zadním křídle hlavní budovy, zatímco druhá skupinka tvrdí, že to nemůže být pravda, protože s ní v tu chvíli mluvily v knihovně, která leží v úplně jiné budově.
Vedení penzionátu podobným povídačkám příliš nevěří, berou je jako žert ze strany studentek. Ale jak se později ukáže, zas tak vymyšlený příběh to není. O záhadnou dvojnici Emilie Sagée se ředitelství penzionátu začne zajímat po události při hodině francouzské mluvnice. Celkem 13 dívek dosvědčí, že vedle učitelky se najednou objevila její přesná kopie. Silueta dokonale napodobuje její pohyby. Jediné co ji od sebe odlišuje, je fakt, že dvojnice nemá v ruce křídu. O takzvaných doppelgängerech se traduje, že jsou přesnou kopií žijícího člověka. Nedokážou ale nic držet v ruce a pouze napodobují pohyb, jako by něco dělali. Jejich odraz se vám neukáže ani v zrcadle, ani ve vodní hladině.
Další historku vypráví Julie, dcera barona von Güldenstubbe. S dalšími jednačtyřiceti dívkami pracuje na výšivkách při hodině ručních pracích. V jeden okamžik se podívají z okna a na přilehlé zahradě uvidí procházet se Emilii Sagée. Najednou ale ze třídy odejde jejich učitel a na židli za katedru se z ničeho nic posadí Sagée. Nic zvláštního by se nedělo, kdyby ale učitelka nebyla zároveň také na zahradě. „Emilie venku najednou vypadala, jako by se nemohla hnout. Stála v pozoru uprostřed záhonu a dívala se na nás unaveným pohledem,“ vypráví Julie. Některé dívky se odváží přikročit k dvojnici učitelky. Pokoušejí se přízraku dotknout, ale jejich ruce prý procházejí skrz tělo, jako by tam vůbec nebylo. Zkoušejí to ještě párkrát a nakonec dvojnice zmizí. V tu chvíli se i učitelka na zahradě dá znovu do chůze a pokračuje v procházce. Dívky nechají vyšívaní a rychle utíkají za ředitelem penzionátu vylíčit mu svůj zážitek. Ten si nechá zavolat také Emilii. „Proházela jsem se po zahradě. Najednou jsem viděla oknem třídu, ve které nebyl učitel. Měla jsem nutkání tam jít a dávat na ně pozor,“ vypráví později Sagée.
Vystrašené žačky se se svými zážitky svěřují doma a rodiče je ve velkém odhlašují z penzionátu. Ředitel nemá na vybranou, musí talentovanou vychovatelku propustit.

Robert von Güldenstubbe se snaží přiblížit příběh Emilie Sagée veřejnosti: „Mezi Emilií a její dvojnicí byl jakýsi vampyrický vztah. Když se objevila dvojnice, vypadala více či méně unavená. Jako by jí odčerpávala energii.
Tři znaky, které jsou pro dvojnici Emílie typické: „Napodobovala psaní a jedení, aniž by něco držela v ruce. Pohybovala se nezávisle a vypadala zdravě, i když Emílie byla nemocná.

Duch:

Beztělesný přízrak již nežijící osoby.

Dělení:

1. Ektoplazma
2. Stínová zjevení
3. Zjevení
4. Fantom
5. Duchové zvířat

Další jevy související s duchy:

1. Poltergeist
2. Světelné koule
3. Energetický portál/Vír
4. Orby

Ektoplazma

Popis:
Oblaka mlhy obvykle šedé nebo bílé barvy, které na sebe někdy mohou brát podobu lidí nebo jejich částí.

Doba a místo pozorování:
Může být viděna kdykoliv. Nejčastěji na hřbitovech a historických místech.

Vysvětlení:

1. Předpokládá se, že je to spektrální tělo duchů.


2. Atmosferický fenomén.

Stínová zjevení (Shadow ghost)

Popis:
Vzhledem trochu připomíná ektoplazmu, ale jeho forma více připomíná člověka. Pohybuje se nad zemí. Rád žertuje, ale také je velmi lstivý a nepolapitelný, vyhýbá se kontaktu s lidmi. Obtížně se fotografuje.

Doba a místo pozorování:
Mohou být viděny kdykoliv. Nejčastěji ve větších starých domech.

Vysvětlení:
Zesnulý, kteří navštěvují své příbuzné.

Zjevení (apparations)

Popis:
Mají průsvitnou lidskou formu, rozeznáváme i oblečení. Mohou se zjevovat neúplní, znetvoření nebo bezhlaví. Po několika vteřinách zmizí.

Typy zjevení:
Děti, muži, ženy nebo zvířata. Někteří bez povšimnutí prochází okolo a jiní tě chtějí vyděsit, vyhnat nebo hledají pozornost, pomoc nebo radu. Existuje velmi málo fotografií, jejich existence je prokázána četnými svědectvími.

Doba a místo pozorování:
Mohou být viděny kdykoliv. Nejčastěji ve starších domech, hotelech, divadlech a na hřbitovech.

Zjevení, která nejsou považována za samo-indukované přeludy dělíme do 3 kategorií:

1. Krizová zjevení – jsou brána jako výstraha před smrtí.
2. Kolektivní vidění – Je viděna současně na stejném místě dvěma nebo více lidmi.
3. Místo – na kterém jsou viděny postupně nezávisle na sobě několika svědky.

Ad.1 Krizová zjevení

Popis:
Duchovní dvojník žijících lidí. Zjevují se pouze jednomu určitému člověku (milovanému, blízkému). Tento fenomén také způsobuje slyšení hlasu blízké osoby sdělující nějakou zprávu nebo varování. Většina těchto zjevení se děje v momentu velké krize, nebezpečí, stresu nebo smrti. Člověk vysílající k blízkým své zjevení si toho není vědoma.
Další možností je promítnutí projekce budoucích událostí pomocí snu.
V případě kdy osoba narazí na vlastní krizové zjevení (vlastní dvojník) je to považováno za znamení smůly dokonce i smrti.

Doba a místo pozorování:
Mohou být viděny kdykoliv a kdekoliv.

Vysvětlení:
Ztělesnění nevědomě přijatých telepatických vlivů a mimosmyslovým vnímáním.

Fantom

Popis:
Jsou duchové lidí a někdy i zvířat.

Doba a místo pozorování:
Nejčastěji na opuštěných silnicích, vlakových stanicích a letištích. Upřednostňují určitá místa, či dopravní prostředky, které jsou nějakým způsobem spojeny s jejich tragickou smrtí.

Vysvětlení:
Jsou to duchové, kteří jsou z nějakého důvodu vázáni k určitému místu.

Duchové zvířat

Doba a místo pozorování:
Většinou se vztahují k určitému místu.

Vysvětlení:

1. Předpokládáme že i zvířata mají duši a z toho důvodu se může stát že i ony nemusí přejít na „druhou stranu“.
2. Také se tvrdí, že jsou to zbytky energie zobrazující minulé události. Dokonce existuje teorie o Lochnessce, která tvrdí že je to duch dávno zemřelého Plesiosaura.

Poltergeist

Popis:
Jev při kterém se v lidských obydlích bez zřejmé příčiny ozývají nevysvětlitelné zvuky a často dochází i pohybu předmětů jako přesouvání nábytku, rozbíjení nádobí apod.

Vysvětlení:

1. Většinou se tyto jevy dějí v přítomnosti dětí nebo adolescentů. V období dospívání někteří mladí lidé ještě nedokážou plně ovládat své emoce, a tak údajně může docházet k jejich samovolnému uvolňování projevujícímu se například padáním předmětů bez zjevné příčiny. Navíc jsou dospívající často vystaveni stresu z prožívání dosud neznámých situací či z probíhajících tělesných změn což může vést k uvolnění nahromaděné energie.


2. Kamenné zdi v některých případech mohou sloužit jako magnetofonové pásky.

Světelné koule (fire fox)

Popis:
Známé také jako bludičky, vílí světla ...
Pohyblivé modré světlo, žhavá koule nebo malý blikající ohýnek unášený větrem. Někdy dokonce následují pozorovatele. Lidé si je často pletou s orby.

Doba a místo pozorování:
Bývají často viděny v noci blízko močálů, luk, travnatých kopců, bažin a bahnitých oblastí.

Vysvětlení:

1. Někteří lidé věří, že to jsou zlá znamení a nosí smůlu nebo dokonce smrt.


2. Víly nebo putující duše zemřelých.
3. Vznícený plyn z močálů (metan), který se vznáší nad močály a bahnitými oblastmi a modře hoří.


4. Podobný fenomén nastane když je vzduch naplněný elektrickou energií.

Energetický portál/Vír (Vortex)

Popis:
Rychle kroužící bílý trychtýř, který mění velikost a délku při pohybu.

Doba a místo pozorování:
Nejčastěji na hřbitovech, uvnitř domů a ve starých stavbách.

Vysvětlení:
Slouží jako dopravní prostředek k transportu duchů.

Orby

Popis:
Průsvitné světelné koule nepravidelně se vznášející nad zemí. Také jsou dobře viditelné na fotografiích.

Doba a místo pozorování:
Obvykle jsou viditelné v noci. Nejčastěji v interiérech, ale i kdekoliv venku.

Vysvětlení:

1. Neznámá forma energie. Duchové nejčastěji preferují formu koule, protože tím vydávají menší množství energie potřebné k dalšímu zjevení.
2. Velmi častý jev při fotografování. Jedná se o prachové částice, které se vznáší kolem nás vždy, a které běžně nevidíme. Můžeme je však vidět například v paprscích slunce pronikajících do tmavší místnosti.
3. Při nočním natáčení videokamerou kdy nám před objektivem přelétne hmyz. Kamera hmyz osvětlí, takže vypadá jako zářící letící objekt.
4. Další věc která vytváří orby je voda. Pokud padá rosa nebo je jemná mlha, poletují vzduchem jemné částečky vody.

Je přirozené mít strach z neznáma a věcí, které nemůžeme pochopit nebo vysvětlit. Jednou takovou hrůzu-nahánějící věcí jsou duchové. Ne každý na tento jev může za svého života narazit, ale pokud se tak stane, nemusí to být vždy příjemné setkání. Někteří lidé jsou duchy navštěvováni dokonce častěji, není tedy divu, že se jich chtějí zbavit a žít svůj obyčejný život, na který jsme všichni zvyklý.

Uznávaný americký exorcista Dr. Dave Oester, který úzce spolupracuje s IGHS (International Ghost Hunters Society) se tímto problémem už dlouho zabývá a přišel na několik důležitých poznatků.

Nedoporučuje vyhánět duchy ihned na začátku, jen proto, že se jich bojíme. Lidé se totiž obávají všeho čemu nerozumí a zkouší to zničit. Někdy je ale lepší pokusit se o přátelský rozhovor než volat místního kněze, používat svěcenou vodu, mávat kolem sebe svatými ikonami nebo používat drsná slova, která ducha akorát více rozzlobí. Nesmíme zapomínat na to, že duchové jsou také lidé, ale bez fyzických těl. Vzpomínají si na svůj život, jsou inteligentní, mají osobnost, emoce a podle toho jednají.
Existuje mnoho pověr a výmyslů jak duchy odehnat, ale většina z nich nemá žádný výsledek.
První z nich zahrnuje volání svatých jmen, zaříkávání a „nucení“ ducha odejít. On ale neodejde proto, že ho někdo pokropí svěcenou vodou nebo mu přikáže aby odešel. Toto přísluší spíše scénáristům v Hollywoodu, kteří vykouzlí temná čísla, která předpoví řešení jak se zlého ducha zbavit.
Pověry, jako používání náboženských ikon, obřadů a svatých slov, pocházejí ze středověku. Ale uvažujte, ne všichni přece byli během života křesťané, tak proč by se právě teď měli řídit svatými slovy? Jakou magickou sílu vlastně mají? Může jejich síla zastavit vraha? Odpověď je ne. Slova sama o sobě nemohou změnit tok řeky ani pohnout horou. Mohou nám pouze pomoci porozumět světu uvnitř kterého žijeme. Slova nemají žádný účinek nebo sílu nad dušemi mrtvých. Tak tedy, jak donutit nevítané návštěvníky z onoho světa aby odešly? Nejdříve musíme zvážit proč zde vlastně zůstávají.



Je několik druhů duchů, jedním z nich je tzv. emoční upír, který za svého života stále spoléhal na cizí pomoc a potřeboval od někoho pobídnutí k vykonání jakéhokoliv činu. Jeho duše je ponížená a pobývá na nejnižší úrovni i po smrti. Tento duch stále hledá oběti, které mají záporné energetické pole na kterém se může přiživovat a sát emoční energii dokud není člověk úplně bez citů a nepodlehne mu.
Kdo jsou nejčastější oběti? Lidé, kteří jsou naplněni nevyřešenými emocemi, jako nepřátelství, hořkost, hněv, zlost nebo nenávist, která se skrývá hluboko v mysli. Tyto intenzivní pocity je přitahují. Záporné emoce mohou vyplívat z rozvodu, manželských konfliktů, rodinných problémů, pracovních problémů nebo jakéhokoliv druhu stresu. Možná je tento vnitřní spor způsoben hořkými vzpomínkami z dětství nebo traumatickou událostí během života, která nebyla úplně dořešena.
Aktivita duchů se snižuje v závislosti na měsíčním cyklu, nejvyšší je při úplňku. Působení geomagnetického pole se zvyšuje v době mezi novem a úplňkem. V období kdy měsíc ubývá je toto pole a duchovní aktivita stále slabší.
Pokusy o vyhnání ducha z domu způsobí, že se jeho síla stane mnohem silnější a větší než předtím. Nevěřte, že zaříkávání je účinné. Duše mrtvých se neřídí našimi zákony nebo praxí. Přišli z druhé strany a rozumí více přírodním zákonům a ne vše v co mi věříme musí být skutečné. Duchové nejsou démoni a také nejsou vždy zlo. Možná jsou rozzlobení, ale hněv je obyčejná emoce, kterou si mnoho lidí plete s démonickou.

Druhý případ duchů je tzv. „vtipálek“ s kterým se setkáváme v 99%. Miluje hraní a podařené vtipy. Lidé kteří se ho snaží vyhnat jsou z něho vystrašeni jen z jednoho důvodu - nepochopení.
Čím se tento duch projevuje? Tyto jevy jsou často snahou o kontakt, volání o pomoc nebo jen žerty, kterými si krátí svojí dlouhou chvíli.
Nejběžnějšími znaky jsou:

- slyšitelné kroky
- tlumené hlasy
- mizení objektů
- přesunování objektů
- tmavé stíny na stěnách
- spotřebiče se samy zapínají a vypínají
- světlo se samo rozsvěcí nebo zhasíná
- přítomnost podivných pachů
- domácí zvířata jsou neklidná
- máte dojem jakoby vás někdo sledoval
- cítíte silné záporné emoce

Duchové mohou vidět ve všech těchto věcech jen zábavu a čekat jak si s ní poradíme. Někteří z nás se budou stěhovat z domova, jiní se stanou paranoidní a několik z nás se těmto žertům bude smát.
Nad odstěhováním by jsme měli uvažovat jen v jednom případě - pokud máme doma vystrašené malé dítě. Nejprve by jste měli zkusit silným, ale ne arogantním hlasem, duchovi říci, ať vaše dítě nestraší. Komunikace se zemřelými je velmi nápomocná při řešení mnoha konfliktů.
Tento druh duchů drží na zemi potíže spojené s emocemi, které musí uvolňovat. Zde žádné vyhánění nefunguje, ale pomůže naše pomoc s vyřešením jejich problémů nebo s rozhodnutím nedořešené situace, která je váže k naší sféře. Neměli by jsme z nich být vyděšení, ale spíše se obávat o jejich duševní prospěch.

Ne všichni ale hledají pomoc, někteří si libují ve zraňování jiných lidí. Zlý duchové se vyznačují destruktivním chováním a snahou o ublížení členovi nebo členům domácnosti. Jakmile bývá jeden z rodiny napaden, ostatní se ihned snaží kontaktovat kněze, aby provedl zaříkávání nebo volají IGHS. Vyhánění ducha, ale k ničemu nepovede, důležitý je důvod proč je k oběti přitahován. Příčinou je záporná energie, kterou způsobují hluboké emoční problémy, které nejsou dořešeny, důležité city uvnitř člověka, které on sám popírá. Velmi často postižená osoba ani neví, že vydává zápornou energii, protože vysílač se nachází ukrytý hluboko v nitru. Smutné oběti zavolají někoho na zaříkávání a očekávají úlevu. Skutečnost je ale jiná, mnohem jednodušší.
Každý z nás vysílá do svého okolí emoční energii, která může být pozitivní nebo negativní. Tito duchové se živý zápornými city, jestliže chceme aby odešly, musíme pro začátek zkusit odpustit, zapomenout a posunout se v životě dále. Musíme prominout všem, kteří nás kdy zranily a zapomenout na bolestivou minulost. Odpuštění je prvním krokem pro zahojení naší duše. Nesmíme držet tyto emoce uvnitř, ale musíme je nechat jít. Řešení je uvnitř nás a jestli se nám podaří vyléčit sami sebe, můžeme se také zbavit duchů, kteří už k nám nebudou vázáni.

Lucidní snění je zvláštní typ snů, během nichž si daná osoba jasně uvědomuje, že sní. Člověk spí a přitom je schopen svůj sen ovládat. Když se probouzí ze snu, jeho mozek opouští spánkovou fázi REM (Rapid Eye Movement).

Zastánci lucidního snění tvrdí, že člověk může spát, ale přitom může být při vědomí. Jakmile dosáhne tohoto vědomí ve snu, může svůj sen "stabilizovat" a ten se pak stane jasnějším, živějším, realističtějším, než jsou jakékoliv běžné sny.
Anglický termín "lucid dream" pochází z poměrně nedávné doby, kdy se zkoumáním tohoto fenoménu začaly zabývat některé (zejména psychologické) vědní obory, jde však o jeden a týž typ snění, který byl znám pravděpodobně již před mnoha tisíci lety. Dnes se existence lucid dreams dostává stále více do podvědomí moderní západní civilizace, zejména zásluhou intenzivního výzkumu na tomto poli, díky kterému se stále častěji objevují nové a nové knihy zabývající se tímto tématem, otevírají se kurzy "lucid dreamingu“ a stále více a více lidí s tímto fenoménem začíná experimentovat individuálně. Výhodou takových experimentů je hlavně fakt, že zde neexistují téměř žádná významná rizika, která by mohla danou osobu jakkoliv ohrozit. Naopak, praktická stránka lucidních snů má tolik vysloveně pozitivních efektů na lidskou psychiku, že se jich dokonce někdy využívá v psychologické praxi k léčení některých duševních poruch. Jedním z příkladů takového praktického využití může být překonávání nejrůznějších druhů fóbií.
Souvislost lucidních snů s astrálními projekcemi a jim podobnými stavy je na první pohled očividná. Všechny tyto jevy totiž spadají do kategorie souhrnně označované jako OOBE – out of body experiences. Ty lze zjednodušeně rozdělit na tři hlavní skupiny. Patří sem zážitky během stavu klinické smrti (near death experiences), astrální projekce a do třetice právě lucidní snění. Všechny tyto fenomény jsou si navzájem velice blízké, týká se to zejména posledních dvou zmíněných skupin. Near death experiences se pak od nich liší především mnohonásobně vyšší stabilitou, intenzitou, jasností a většími možnostmi vůbec, někdy během nich můžeme dokonce zaznamenat existenci tzv. rozšířeného vědomí. Co se týče astrálních projekcí, ty mohou představovat promítnutí na různé roviny – nejčastěji však na rovinu fyzickou nebo právě na rovinu astrální (odtud jejich název). Projekce na fyzickou rovinu je do značné míry shodná se zážitky ve stavu klinické smrti, zatímco promítnutí na rovinu astrální je velice podobné lucidnímu snění. Vlastně jde téměř o jednu a tutéž věc, rozdíl spočívá pouze ve způsobu navození daného stavu.



Astrální cestování
Astrální cestování je také nazýváno zkratkou OBE nebo OOBE, což je Out of Body Experience - mimotělní zkušenosti. Jde vlastně o jakési "opuštění vlastního těla". Tento "mimotělesný zážitek", jak se tento jev často označuje, má řadu různých forem. Nejčastěji člověk ležící v posteli je zdánlivě probuzen, náhle zažívá podivné pocity, jako jsou vibrace celého těla, třes, ztrátu hmotnosti, nebo ochrnutí celého těla. Pak následuje velmi živý pocit opuštění vlastního fyzického těla a pocit druhého "astrálního těla", které se volně pohybuje prostorem. Dalšími příznaky jsou také slyšení hlasů, zvuků, vidění různých postav, světla, atd..

Nedávno jsem si přečetla zajímavý článek popisující zajímavý zážitek jednoho rybáře, který se v noci vracel od rybníku přes pole domů a zahlédl podivnou záři. Pohybovala se okolo borovice a vypadal jako světelný vír s mlžnými obláčky. Když se rybář k tomu víru přiblížil náhle ochrnul a usnul. Když se probudil ukázalo se že spal celých čtyřiadvacet hodin.

Další podobný zážitek na stejném místě zažily členové jedné výpravy, kteří se na louku vydali za pravého „dušičkového počasí“. Byla zima, mlhavo a drobně pršelo. Jeden člen zůstal na břehu řeky a ostatní šli prozkoumat terén. Protože se dlouho nevraceli vydal se je hledat. Našel je jak pozorují temnou siluetu temné postavy ve vlajícím plášti, který chodil stále sem a tam (nebo jako smyčka stále se opakujícího záznamu, protože dělal pořád stejné gesto rukou). Zajímavé ale bylo že tento jev byl pozorovatelný pouze z úzkého úhlu, protože když se jeden z členů snažil přiblížit, čím blíž byl tím se postava ztrácela a na místě kde duch přecházel, neviděl vůbec nic. Ale ostatní pozorující členové zřetelně viděli jak ho duch nevšímaje míjí.



Když se nad těmito příběhy zamyslíte, určitě vás napadne, že naši předkové tento jev velice dobře znali a nazývali ho „vílí tanec“. A dobře věděli, že kdo se k takovému víru přiblíží , upadne do podivného spánku.
Vysvětlení tohoto jevu podává badatelka v oblasti paranormálních jevů Dana Cihelková (Vražedné síly přírody):
Každá živá buňka v důsledku metabolických a jiných biochemických procesů vytváří magnetické pole, které vyzařuje do prostoru. Při pozvolném odumírání organismu se toto pole jakoby rozpouští, při náhlém zániku buňky si však uchová její strukturu jako neviditelná energetická matrice.
Tato pole se po určitou dobu volně pohybují, unášena zemskými silovými proudy; autorka je nazývá „animální síly“. Jejich snahou je doplnit unikající energii, kterou je původně zásobovaly buňky těla, a protože už vlastní tělo nemají, přisají se jako „upíři“ ke každému živému tvoru, který se jim náhodou připlete do cesty. Občas je možné stíny těchto jevů zahlédnout těsně před východem nebo západem slunce nebo v měsíčním světle. Příčinou jsou účinky některých vlnových délek světla. Nejčastěji se lidé setkávají s animálními silami vystupujícími z tlejících rostlin a odumírajících stromů. Právě ony se za zmíněných podmínek jeví jako šedobílé cáry mlhy, plující mezi větvemi a kmeny stromů.
Definice proslulého vílího tance: „ Pokud se animální síly stromů dostanou do turbulentního víru geomagnetického pole, může se stát, že se nepravidelně točí v kruhu a náhodným pozorovatelům mohou připomínat tančící víly.“ Biopole rostlin a stromů jsou svou podstatou pasivní. Většina z nich je energeticky velmi chudá. Jestliže se člověk k takové „tančící“ skupině přiblíží na dosah vzájemného působení jejich biopolí , reagují tyto síly jako železné piliny na magnet, okamžitě začnou kroužit kolem příchozího. A nejen to. Tyto síly si z neopatrného člověka vezmou co potřebují pro své další trvání – část energie jeho biopole. To se projeví pocitem těžké únavy.

Svatojánská noc

Dvacátého prvního června nastává doba slunovratu. Slunce je na samém vrcholku své roční cesty, nastává nejdelší den a nejkratší noc. Slunovrat slavili Keltové i Slované. Když do našich zemí přišlo křesťanství, změnil se slunovrat ve svatojánskou noc, spojenou až se svátkem Jana Křtitele, tedy s nocí z 23. na 24. června. To ale oslavám nic neubralo na tajemnosti a navíc celá řada prastarých zvyků zůstala zachována. V nejkratší noc roku můžete kouzlit, přivolávat lásku, hledat poklady, sbírat léčivé byliny nebo věštit budoucnost.

Oslavy podle Keltů

Podle keltských tradic se den letního slunovratu nazývá Alban Heruin neboli sabat Litha. Keltové pořádali slavnosti zasvěcené bohyni Matce. Podobně jako v noci na "čarodějnice" se na nejvyšších kopcích o půlnoci pálily posvátné ohně - tentokrát na počest vrcholícího Slunce. Lidé kolem nich tančili a bylinami z ohně zapálenými žehnali dobytku. Uhlíky ze slunovratových ohňů byly rozhazovány po polích pro zajištění dobré úrody. Uzavíraly se tak zvané čarodějnické svatby; novomanželé po nich přeskakovali koště.



Brána mezi světy otevřena
V mnoha čarodějnických knihách obsahujících návody na vyvolávání duchů se píše, že by se daný rituál měl provádět o svatojánské noci, kdy je brána mezi světy otevřená. Podmanit si tyto bytosti dokázal jen opravdu zkušený mág. Ten, kdo přecenil své síly, mohl přijít o rozum nebo i o život.

Země vydává své poklady
Slunce díky svému světlu a teplu vládlo zemi přes den a noc podle představ našich pohanských předků skrývala mnohá tajemství. Vzhledem k výjimečnosti této noci se mělo zato, že ožívají tajemné síly a země vydává své poklady. Rozestupovaly se skály a otevírala země. K nalezení takového místa bylo zapotřebí nalézt kvetoucí kapradí. To kvetlo přesně o půlnoci a vydávalo zlatavou záři. Kdo chtěl mít zázračný květ z kapradí, který byl velmi důležitým pomocníkem při hledání pokladů, měl pod kapradí rozprostřít bílý šat, který měl zachytit padající květ. Kdo prý květ zachytil a nosil u sebe, byl neviditelný, rozuměl řeči zvířat, rostlin a stromů, měl ve všem štěstí a byl předurčen k objevení pokladu. Získat takový květ však nebylo vůbec snadné, protože ho prý střežily mocnosti temné. Krom čertů a čarodějnic v lese číhalo mnoho dalších nástrah jako například bludný kořen nebo bludičky, které člověka lákaly do bažin. Člověk, který překonal všechny nástrahy a poklad objevil, si měl z něho měl vzít jen tolik kolik unesl, jinak by jeho duše propadla pro jeho nenasytnost peklu.

Mimořádná síla bylin
Tajuplná noc propůjčuje svoji sílu i bylinám, které se využívají k čarování. Pokud hledáte lásku, nezapomeňte si natrhat laskavec. Když ho budete nosit u sebe, přičaruje vám muže.
V předvečer Svatého Jana také děvčata splétala věneček z devatera kvítí, aby se ve snu dozvěděla, kdo jim je souzený. Do devatera kvítí patřily bylinky léčivé a voničky, o tomto večeru s magickým účinkem. Byl to devětsil, komonice lékařská, májovník, mařinka vonná, devaterník penízkový, routa, třezalka toužebník a hvozdík. Také kopretina, sedmikráska a květy heřmánku byly zasvěceny lásce.

Budoucnost se zjeví v zrcadle
Zrcadla jsou tajuplná, mocná, ale i záludná. Pokud chcete v zrcadle spatřit, co vás čeká, můžete to zkusit mezi jedenáctou hodinou a půlnocí. Nejúčinnější je postavit dvě zrcadla proti sobě a nasvítit je svíčkami. V nekonečné „chodbě“, kterou uvidíte, pak můžete nahlédnout do budoucnosti. Měli byste si ale dobře rozmyslet, jestli o to skutečně stojíte. Obrazy totiž mohou být děsivé a nejednoznačné. Tím, co uvidíte a co jste si nesprávně vyložili, si pak snadno můžete otrávit život.